Z dílny amatéra...

Oči zimy

Křehká dáma prochází,

v korzetu ze sněhových vloček.

Utone kvítí,

zbaví se slunce.

Nebe zahalí do skvostné běloby,

široko daleko živého není.

Sníh křupe pod nohama,

námraza probouzí tě ze snění.

Ledové rampouchy tisknou se k parapetu,

jistá bílá dáma,

brání teplu při příletu.

Sleduje vločky,

jak tančí si ve větru.

Mlčky,

každý lapá po dechu.

Umělecké dílo,

jenž sama vytvořila.

Krajinu bez kvítí,

krajinu bez života.

Holé stromy

a hrobové ticho,

nekonečné pláně,

mrtvo či živo..

Křehká dáma z porcelánu,

otačí hlavu k oknům,

v každém z nich svícen,

teplo vyzařuje z domovů.

Leč venku život spí,

pravé srdce lásky,

tkví, bije a rozjímá se..

Oči zimy plují po krajině,

opuštěná zdá se,

v kostýmku ručně šitém.

Jen ona čarovná,

v lidech nachází víru.

Její žehnutí pálí na venek,

a uvnitř příjemně hřeje.

A kdo se za NÍ otáčí?

Nikdo, než krajina němá,

kouzlo, jenž vykouzlila.

Svícen, co neuhasl.

Pozorovatel, který

nad její mocí žasl.

Ledové oči,

s paprsky slunce.

Volají do nicoty,

tiše a lehce.

Sledují kabátek bílý,

co z hedvábí tkaly před chvílí.

Jejich pohled každý tvor odsoudil,

nenávist a zlobu do ní člověk zasadil.

A ona přesto, 

tichá dáma,

kouká kouká

do neznáma.

A pohlcuje z lidí zlobu,

až všechnu do zamrzlé sítě ji pochytí,

příjde jaro, úsměv, nové bytí.

Jak smutný její osud je.

Křehká dáma zvedá své noblesní šaty,

se smutným ohlédnutím vzlétává k nebi,

ten kdo jí uvěznil v poutech němého snění,

i on se zvedá s rampouchem v srdci

a míří do hlubin po setmění.

Navěky nenáviděná,

navěky milována.